YearInTheLife

Jednou z prvních věcí, kterou během Erasmus+ ve Slovinsku objevíte, je systém studentského stravování neboli Študentski boni, a jakmile jednou zjistíte, o co jde, nechápete, že jste kdy mohli žít jinak! Jedná se o způsob, jakým stát podporuje stravování studentů i domácí ekonomiku, a daří se mu to skvěle 👍.

Funguje to jednoduše, jakmile prokážete svůj status studenta 👨‍🎓 v jedné z poboček studentské organizace, a nikdo se nezajímá o to, že jste zrovna výměnný studující, aktivují vám na vaše slovinské číslo 📱 (bez něho se neobejdete; nicméně stačí vám sim zdarma s nulovým tarifem, i když nabídka zdejších operátorů je velmi vstřícná, o tom ale jindy) službu, kterou se v restauraci identifikujete.

Máš boni? Potřebuješ krabičku!

Pro každý pracovní den svého studia získáte pravidelně vždy na začátku měsíce odpovídající počet bonů (cca tedy 20), nebo-li slevu 2,33 €, kterou můžete uplatnit v libovolné restauraci, která je do systému zapojena – v Lublani jsou to téměř všechny. Výši doplatku si potom určuje restaurace sama (a jsou i takové, kde se nedoplácí nic, to jsou ovšem téměř výhradně fastfoody 🍕 🥙 🍟), ve studentském menu musí být vždy hlavní jídlo 🥘 a salát 🥗, obvykle je jeho součástí i polévka 🥄 a ovoce 🍎 nebo dezert 🍰.

Kolik tedy utratíte za obědy, popř. večeře (boni je možné uplatnit do 20:00)? Pár reprezentativních příkladů níže, plus platí, že naprosto všude vám nalejí čistou vodu, někde si o ní musíte říci, ale nikdy se na vás nedívají skrze prsty, k ceně tedy nemusíte připočítávat cenu nápoje, všichni tady pijí vodu 🚰.

Kakšna je tvoje najboljše?

Menza Marjetica 2,07 €; tady najdete ty bezkonkurenčně největší porce a nejpohodovější kuchařky 👩‍🍳 v Lublani, anglicky si s nimi sice nepokecáte, ale s úsměvem se s nimi domluvíte. Součástí je hlavní jídlo, salát a ovoce, o polévku je možné si říci, a dezert (obří) je za 0,50 centů navíc (to už se nedá sníst).
Menza Menza 2,37 €; opravdu skvěle tady vaří a upřímně mám to kousek od domu 🙏. Součástí je hlavní jídlo, polévka či salát a malé pití z postmixu; případné ovoce navíc je za 0,50 centů.

Jen pro zajímavost, ve Slovinsku se neříká menza jen studentskému stravování, spíše to odpovídá českému jídelna, a jejich úroveň se s úrovní těch českých nedá srovnat, jsou skvělé.

Restavracija Fresco 3,70 €; naše ultimátně oblíbená restaurace ❤️ s denní nabídkou a dalšími asi dvaceti jídly pro studenty ve stálé nabídce. Součástí je hlavní jídlo, polévka, salát a dezert (nebo ovoce).
Skuhna – svetovna kuhinja po slovensko 3,37 €; restaurace, kde vaří každý den jinou kuchyni, a která funguje zároveň jako tréninkový prostor pro přistěhovalce. Součástí je hlavní jídlo, polévka, salát a ovoce.

Nabídka je skutečně velká a tipy se sdílí vždy, všude a mezi všemi… je to skvělý námět k hovoru 🙊.

Fany & Mary 4,17 €; hospoda přímo na hlavní třídě u vody (Ljubljanice), kde dělají snad tu nejlepší pizzu 🍕a burgery 🍔 v Lublani. Součástí je hlavní jídlo, polévka, malý salát, ovoce je možné si vzít při odchodu. Pizzy jsou obrovské, a můžete si k nim dát i skvělé výběrové pivo 🍺 (ne jen Laško či Union).
DA BU DA 4,37 €; bar, kam můžete zajít, pokud si chcete dopřát trochu luxusu, je to populární asian-fusion kuchyně 🍛. Součástí je hlavní jídlo, polévka, salát a ovoce (nezapomeňte si jej vzít při odchodu).
Cantina Mexicana 4,37 €; druhá restaurace luxusnější kategorie, kde skvěle vaří, tentokrát mexickou kuchyni 🌶. Součástí je hlavní jídlo (nabídka téměř shodná s běžnou), polévka, salát a ovoce.

Ali lahko pokličem?

Jo, přesně takhle se to dělá a vůbec nikomu to nepřijde divný 😎.

A je to celkem sranda, protože tenhle systém studentských subvencí tu funguje už dlouho a používá technologii z doby vytáčeného internetu ☎️. Musíte zavolat na bezplatné číslo a následně přiložit reproduktor svého telefonu na ucho 👂🏻speciálního přístroje, který si poslechne váš identifikační kód 👾 a ukáže na displeji vaše jméno 👨‍🎓, které prokážete libovolným ID, a odečte se vám tím jeden bon.

Zapište si nějaký sportovní kurz, muhehe

První den, když nás na Filozofske fakultete vítali 👩‍🏫 👨‍🏫, vystoupila i jakási velmi agilní tělocvikářka 🤾, asi taková, jakou si pamatuje z dětství, když vás nutila šplhat po laně nebo skákat přes kozu (ještě teď zní mám husí kůži), a ptala se nás, jestli jsme již ochutnali místní burek? (Pochoutka z listového těsta plněná nejčastěji masem či sýrem – ve skutečnosti je to spíše tvaroh a říká se mu tady skuta.) Hned v zápětí se jí zalesklo v očích a nekompromisně prohlásila: „Přiberete tady! Všichni zahraniční studující během svého pobytu přiberou, vy nebudete výjimka.“ (Doplňte si ďábelský 😈 smích.)

No a měla pravdu… přibrali jsme všichni. Já se tady tedy nevážím – v duchu zdravějšího přístupu ke svému tělu a svojí hlavě, která občas až moc nad věcmi přemýšlí – ale podle pásku na kalhotách jsem se rozhodně o pár centimetrů spravil, a to přestože tady denně jezdím na kole 🚲. Jednou jsem byl dokonce běhat 🏃 (no, to zase není až takový sportovní výkon), ale rozhodně tady žiju velice aktivním životem ☕️ 👨‍💻.

Posted from najboljša kavarna v Moderni galerii for #YearInTheLife series.

Jako dítě jsem se bál kola s přehazovačkou 😊. Trval jsem na tom, aby mi děda podrobně vysvětlil, jak to celé funguje, aby mi to nakreslil a důkladně popsal všechny možnosti, které mohou nastat, kdy je vhodné jakou kombinaci převodů použít (měl jsem poměr 3 ku cca 6 kolečkům), a jak je možné, že se díky přehazovačce při šlapání tolik nenadřu? Přitom samotné jízdě na kole jsem se naučil rovněž s dědovou pomocí asi tak za 30 vteřin a průměrně nás to stálo každého půl rozbitého kolena 😇. Ale kolo s přehazovačkou byl úplně nový svět plný kopců a dobrodružství.

Kolo? Ne, raději koloběžku

Moje první setkání s koloběžkou, resp. s koloběžkařem bylo na začátku mého bakalářského studia (hluboko v roce 2005). To si tak jdete řekněme první den ze školy po ulici a kolem vás projede borec s dredy a na koloběžce, a vy si řeknete, to je frajer. A když přijdete na kolej, tak zjistíte, že ten borec je váš nový spolubydlící, koloběžku vám ochotně půjčí 🙏 a stanou se z vás přátelé 👍.

Hradec je město cyklistům z českých měst asi nejnakloněnější, a i když jsou nám většinou předkládány zahraniční vzory jako Nizozemí, pokud jste někdy strávili delší čas v Amsterdamu (a jezdili tam na kole), budete se mnou nejspíš souhlasit, že odpovídající infrastruktura je jedna věc, ale vlastní chování a ohleduplnost cyklistů vůči sobě navzájem tomu všemu dává nový rozměr. A i když řidiči cyklistům v Hradci dle mého stále moc nefandí, cyklisti si to umí vynahradit a panuje tam přátelská cyklosféra.

Nasedni a prostě jeď 🚴🏻

V Lublani je to všechno 😳. Infrastruktura, cyklisté vnímaví vůči sobě navzájem a ohleduplní řidiči. V turistickém průvodci psali, že pravidla silničního provozu jsou prakticky shodná s těmi, která platí v ČR, ale já pořád přemýšlím, jestli tady platí pravidlo pravé ruky? Pokaždé přibrzdím, abych dal přednost a pokaždé jsem ji zatím dostal, a nikdo přitom negestikuluje ani nenadává. Jediné, za co na vás bude někdo nejspíš doopravdy křičet (ano, mluvím z vlastní zkušenosti a jsem tomu staříkovi vlastně vděčný), když pojedete na cyklostezce v protisměru, drtivá většina je totiž jednosměrná a místní to poměrně striktně dodržují. Když potřebujete kouset popojet třeba k domu, vezměte to raději po chodníku 👍. Jen si tedy dejte pozor, aby vedlá vás nestála Policija, protože pokuty za dopravní přestupky jsou tu velké i když jedete jen na kole (jízda na chodníku 120 € 🙁, jízda v opilosti rovnou 1200 € 😱).
Jak se ještě v Lublani jezdí na kole? Bez helmy, v žabkách, s nákupními taškami i košíky, s telefonem v ruce a ideálně kompletně handsfree. Na kole tady jezdí všichni, jezdit na kole je tu jako dýchat.

Mestno kolo BICIKE(LJ) aka česká Rekola

Funguje zde pochopitelně i oficiální bikesharing, a míří především na turisty, protože místní mají všichni vlastní kolo. Ačkoliv jsem ho nezkoušel, přivezl jsem si koloběžku a zatím jsem zdá se svého druhu na místních stezkách jeden jediný 😎, podrobné informace jsou přehledně dostupné v angličtině na http://en.bicikelj.si/. Můžete si vybrat mezi týdenním (za 1 €) a ročním pasem (za 3 €) – pozor k tomu potřebujete ještě místní urbana kartu, zaregistrujete se online pomocí e-mailu a svojí platební karty, na e-mail obdržíte unikátní odemykací PIN, díky kterému si potom už jen vyzvednete kolo ze stojanu (vše funguje skrze dotykové průvodce). První hodina je vždy zdarma, druhá potom za 1 €, třetí za 2 €, čtvrtá a každá další potom za 4 € (kompletní ceník). Ačkoliv míst pro vyzvednutí i navrácení kol je dostatek, celkem 38 po celé Lublani, je dobré si trasu alespoň trochu naplánovat s pomocí oficiální mapy, abyste je potom zbytečně nehledali. V terénu pro vás potom bude pro vás užitečná aplikace AllBikesNow (iOS i android).

Určitě byste měli v Lublani jezdit na kole, je to příjmený, bezpečný a dostupný způsob dopravy. Je to svým způsobem i odpověď na až překvapivě často otázku, jestli je tady metro 🖖.

 

Není místa ani času, kde bych chtěl být teď raději.
Posted from Park Tivoli for #YearInTheLife series.

Updated 25. 11. 2017, poté, co jsem vyzkoušel místní systém půjčování kol.

Ve čtvrtek večer jsem s jedním kufrem, dvěma modrými IKEA taškami, koloběžkou a jednou příruční taškou v autě vyrazil vstříc ročnímu dobrodružství ve Slovinsku. Během balení, které trvalo několik dní (balil jsem zároveň zbývající věci do krabic, protože svůj byt pronajímám), jsem svedl itenzivní vnitřní boj, co si s sebou vzít, bez čeho se dokážu obejít, a co bude jednodušší si prostě koupit na místě? Výsledný objem byl sice přesně o jednu tašku větší, než čeho jsem chtěl dosáhnout, ale jsem se svým výběrem spokojený, pokryl všechna roční období, peřinu i speciální polštář pro spaní na boku, na kterém jsem se stal závislý.

Zvláštní poděkování patří Máše. Tvoje 3 rady pro mě byly nejužitečnější

1. Vezmi si s sebou ty kusy oblečení, které máš nejraději, ty, které nosíš teď nejčastěji. Já to tak udělala a byla potom radost si vybírat, co si vezmu na sebe.
2. Vezmi si s sebou zimní bundu a boty, budeš mít o starost míň.
3. Moje babička by řekla, že potřebuješ jen tři P. Peníze, pas a plavky. Zbytek si vždycky dokoupíš a zařídíš na místě 🙂.

Já už doplním jen, vysávací pytle 👍. Prodávají je za pár korun jako HAJDEBY, a na převezení oblečení jsou praktické, i když doopravdy fungují jen na věci jako je polštář, deka nebo svetry. U ostatních věcí budete možná trochu zklamaní; plus počítejte, že zejména trička a košile se hodně zmačkají.

Den první, pátek 18. 8. 2017

Cestu přes noc jsme zvolili především kvůli omezení před Vídní (a samozřejmě kvůli probíhajícím opravám D1), obojí vás může stát pěkných pár únavných hodin v zácpě. Naše cesta však byla bez problémů a už kolem 6. hodiny ranní jsme byli v Mariboru. Byla to milá zastávka, i když všude bylo zavřeno nebo možná právě proto 😊.

Historické centrum je maličké, zajímavosti najdete aniž byste je hledali (jako například nejstarší vinný keř na světě), a nejsilnější vzpomínkou je tak asi snídaně na břehu řeky před obřím Kinoboxem (už vám v hlavě zní slavná znělka stejnojmenného pořadu).

V 09:00 otvíralo nákupní centrum, kde jsme parkovali, a byla před ním stejná fronta důchodců jako u nás, jen nikdo do nikoho nestrkal, všichni se zdáli tak nějak jižně-v-pohodě.

Alpy jsme ale nechali za sebou (a také vedle sebe) a před polednem dorazili do Lublaně. Najednou toho bylo spousta k zařizování. Nejdřív AirBnB, potom smlouva k mému pokoji, oběd v srbské restauraci (výběr byl náhodný, už jsme prostě měli hlad a najednou se před námi vynořila, ale dobrý), převezení věcí do pokoje, konečně sprcha a pak pěší obhlídka starého města a pravidelný páteční trh mezinárodních kuchyní (na Náplavce by měl nálepku Food Festival a museli byste na něj zaplatit vstupné).

A také jsme stihli navštívit dva různé Hofery a jeden Lidl 👌. Ukázalo se, že moje slabost pro výhodné nákupy je zdá se geneticky podmíněná, protože kromě potravin si má mutter pořídila tři prací prášky, několik sprchových gelů a také dva potahy na pračku. Nutno dodat, že já jsem si jeden také koupil 😂.

Den druhý, sobota

Tak k tomu se vrátím někdy příště, byl skvělý 🙏.

Den třetí, neděle

Teprve až dnes ráno to začalo být všechno skutečné. Vstával jsem už sám do prázdného AirBnB, snědl jsem jogurt, posbíral věci a vyrazil na svůj nový byt. A upřímně? Moc se mi nechtělo, přepadla mě lehká nervozita. Ve třiceti mi jde totiž takové to lehké seznamování mnohem hůř než tomu bylo ve dvaceti. Lépe zvládám situace skutečného života (pracovní, obchodní apod.), neformální seznamování mi už tak nejde a v lepším případě zanechávám v lidech neutrální dojem.

Nikdo ale nebyl doma, tak jsem si hacknul wifi, vybalil si, zjistil, kterým vypínačem se zapíná bojler na horkou vodu a vyrazil ven. Šel jsem do města a došel do lesa. Opravdický, svěží, kopcovitý a 5 minut chůze od mého nového bydliště 😎, stojí si tam a dýchá životem. Je boží!

No a nakonec jsem došel až do vytýčeného cíle pro dnešní den 👍.

 

Posted from my balcony for #YearInTheLife series.

 

Ohlásila se mi dnes ráno v messengeru moje dobrá kamarádka. A já s ní musel souhlasit, ano přesně tak to je. Já z toho ale nebudu mít depresi, odpověděl jsem jí obratem. Tím bych jen potvrdil jednu ze stereotypních představ o svojí generaci – možná jsme divní, ale kámo, né víc než jste byli vy! Když se podíváte do komentářů, se skoro 1.5K lajků vede ten, který ironicky doplňuje, že kdybychom nesnídali #avotoast, mohli bychom si dovolit trávit prací méně času. Tak určitě…

Zdroj obrázku v záhlaví: Facebook Page Shen Comix, June 28, 2017

Úspěšně prokličkovat kolem nástrah

Student mi dneska zrušil hodinu. Na jednu stranu čas vysát a převléct před airbnb… na druhou 250 Kč v háji a měsíc bez výplaty na krku 😀. Pokračovala naše konverzace v lehkém tónu, protože nic z toho není neobvyklé. Proto i moje odpověď byla až nevšedně všední: „Tak a teď ještě tu hodinu skutečně k tomu úklidu využít, úspěšně prokličkovat kolem všech nástrah nových médií, a bude to hned na ⭐️⭐️⭐️.“

A odpověď? Více než souhlasná: „😀 Jo, zrovna už hodinu a půl v práci prokrastinuju.“

Více než v tom, že máme rádi dobré jídlo a jsme ochotni za něho zaplatit (a nemusí to mít zrovna nic společného s avo, bio, raw nebo vegan), je důležité, jak se nám daří dělat významná životní rozhodnutí a zda jsme vůbec ochotní je dělat? Jako by z nás všechna ta chytrá zařízení pomalu vysávala vůli k dlouhodobým změnám v našem životním stylu a my jsme se k nim ochotně více a více upínali.

Rychle. Rychle. Rychle.

Vyzvednul jsem si dnes zvací dopis pro svůj zahraniční studijní pobyt ve Slovinsku. A i když to není určitě poslední papír, který si budu muset obstarat, je z nich nejspíš nejdůležitější. Teď máme konec června, odjezd plánuji na polovinu srpna a návrat cca za rok, ovšem celý proces začal už někdy v září – tedy prakticky rok před plánovaným odjezdem! A udržet sám sebe on the road nebylo vždy snadné.

Jsme totiž nedočkaví. Řekl bych čím dál nedočkavější. Zvykli jsme si totiž, že odpověď na naši otázku nám Google nabízí ještě než ji dopíšeme. Zvykli jsme si, že vídíme podle fotek na instagramu, jak bude naše jídlo vypadat ještě než nám jej donesou (a snad bychom chtěli vědět i jak bude chutnat 🤔). Zvykli jsme si, že k vyřešení problémů si stačí jen stáhnout tu správnou aplikaci.

Pokud ovšem chceme v našem životě něco skutečně změnit, chce to čas. Tu věc, které se nám neustále nedostává a zároveň s ní často nakládáme tak nehospodárně. Čas jsou možná peníze, ale čas je především život sám. A proto by nám prospělo, kdybychom se rozpomněli, že spěchat se má pomalu.

Ste vi mogoče slovenskega rodu?

Tak nějak se stalo, že jsem sem přestal psát… bezesporu k tomu významně přispěl můj slib Josefovi, že už nebudu psát žádné příspěvky o FFildě. A ačkoliv považuji tento slib za velmi zdravý, ztratil jsem díky němu chuť psát, protože jsem ve svém životě „neviděl“ žádná dost silná témata. Teď ale silné téma mám, proto přijměte moje pozvání za ročním dobrodružstvím v zemi, ve které jsem nikdy nebyl a nikoho v ní neznám.

Posted from my kitchen.